život

16. 10. 2010 | † 18. 01. 2011 | kód autora: 7Fv

Tak si tak někdy říkám, že život je taková čekárna...narodíte se a čekáte až povyrostet, protože jste malý, a chcete něco dělat, a ti kteří si říkají "rodiče" Vám říkají, na tohle jsi malá(ý). Ok jsem větší, proč mám další zákazy? Proč je tu křik, pláč a bolest, ať už fyzická, nebo psychická, ale je tu...Chci se Vám svěřit se svým příběhěm...nebudu Vám říkat jestli jsem holka, či kluk, jsem lidský tvor, věkem už dospělý , ale čas dospění se zastavil poněkud v menším věku, někde mezi 15-23 rokem, a jde pomalu vpřed. Nejsem nijak opožděný, nebo postižený. Akorát vzpomínám, aniž bych chtěl, pořád se to vrací. Bolest v srdci, vzpomínky. Některé jsou krásné, některé normální, a některé bolavé. Ale jsou tu. Nemůžu je vymazat, to by bylo jako, kdybych vůbec neexistoval. Někdy lidský tvor zažije rány osudu, ale musí se s tím smířit, čas vše vyléčí. Proč ke mě ten čas ještě nedošel? Chci se se vším vyrovnat, jdu dál proti všem a všemu. Nic nevzdávám, ale ta rána za ránou, tu pořád jsou. Tolik lidí mi ublížilo. Počínaje "rodiči" kdo měl a má to štěstí narodit se správným rodičům, ted tu vůbec nehraje roli chudoba a bohatství. To né. Myslím tím, milujícím rodičům...kteří by svoje miminko, batole, předškoláka, dítko, puberťáka, dospěláka milovali víc než sebe? Sáhněte si na srdce a s klidem si povězte jak jste na tom? Někdy je to sice těžký s námi i s nimi vyjít...ale poberte to z mojí stránky


Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky lide-spolecnost

Související články

Copyright © 2008-2018 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.